Jednoho večera, kdy jsem byla opravdu velmi zoufalá a nevěděla, co se sebou, jsem odevzdala svůj život Bohu… Napadla mě myšlenka odevzdat můj život na Bohu, a tak jsem ji následovala. Až přibližně za 9 měsíců jsem si uvědomila, co toto jedno „obyčejné“ odevzdání způsobilo…
Nikdy jsem nevěřila na věci mezi Nebem a Zemí. I když jsem téměř každou neděli chodila do kostela a považovala se za věřící… Nikdy totiž chození do kostela nevycházelo z toho, že já jsem to tak chtěla, ale vycházelo z očekávání mé rodiny. Přece to tak děláme a ty to budeš dělat taky. Pořád mi v tom něco nehrálo. Bytostně jsem cítila, že mi to nedává smysl.
Až poté, co jsem si začala uvědomovat spouuustu věcí, ponořila se do knih, videí co se týká osobního, duchovního rozvoje, tak mi to docvaklo. VYPLA jsem spojení sama se sebou a „napojila“ se na „kanál“ očekávání druhých. Všech těch rad a tipů, co je pro mě nejlepší, jak bych vše měla dělat….
Naštěstí to osud chtěl jinak a já díky odevzdání se Vyšší síle začala postupně objevovat ten pravý smysl života. To nejdůležitější, co jsem si uvědomila je to, že vždy, vždy, vždy je nejdůležitější naslouchat sobě, SVŮJ POCITŮM, protože ty nám nejlíp napoví, co je pro nás nejlepší.
