Připadáte si divní? Super! - Láskyplné šíření
98
post-template-default,single,single-post,postid-98,single-format-standard,ajax_fade,page_not_loaded,,qode-title-hidden,qode_grid_1300,footer_responsive_adv,qode-content-sidebar-responsive,qode-theme-ver-16.8,qode-theme-bridge,disabled_footer_top,qode_header_in_grid,wpb-js-composer js-comp-ver-5.5.2,vc_responsive

Připadáte si divní? Super!

Pokud se rozhodneme vystoupit z davu a nejít s většinou, tak nás naše okolí bude považovat za divné. Většina je totiž zvyklá naslouchat těm ostatním, protože přece Ti ostatní ví přesný návod na náš život. Chodíme pro rady k ostatním místo toho, abychom naslouchali našemu nitru. Vezmeme si jednu radu, druhou radu, třetí, a pokud nám ani ta třetí nestačí, tak jdeme pro čtvrtou a ve finále jsme tam, kde jsme byli. A pokud nejsme tam, kde jsme byli, tak jsme ještě více zmatení, než když jsme si pro rady šli.

Vzali jsme to jako samozřejmou věc poslouchat druhé, prosit  je o svolení místo toho, abychom se ponořili sami do sebe a ptali se sami sebe, co je pro nás nejlepší. Ono taky není jednoduché, pokud si člověk není vědom své vlastní síly přijít na to, jak ohromnou moc mají nad námi média, školy, rodiče – ti ostatní.

První věc, kterou jsem udělala, když jsem na sobě začala pracovat, tak jsem vypla televizi. Do té doby jsem bez ni nedala ani ránu, dokonce jsem bez ni nemohla usnout a když jsem se chtěla dozvědět „něco nového“, tak jsem se koukla na zprávy. Po zhlédnutí zpráv jsem se pak bála vůbec vyjít před barák, protože přece v tom mém městě se vraždí a co když mě někdo zavraždí? Naštěstí teď už všechny ty katastrofy nesleduji a opravdu si pečlivě vybírám, čím svou mysl zaplňuji. Ještě bych chtěla podotknout, že neignoruji tady ty ne moc radostné zprávy, které se ve světě dějí, ale v duchu si např. řeknu: „Bože, požehnej tyto lidi, dopřej jim sílu v této těžké situaci.“ Je vědecky dokázáno, že pozitivní myšlenka je 100x silnější než ta negativní, tak vždy pošlu pozitivní energii do těchto situací a nestěžuji situaci dalšími negativními prohlášení typu: „To je hrozné, co se to na tom světě děje. Tak špatně na tomto světě je“ atd.

Prací na sobě si prokážeme laskavost a to znovuzískání vlastní síly. Chopit se vlastní síly neznamená použít nějakou hrubou sílu. Vlastní silou je myšleno, být si vědoma sama sebe a být silná ve jménu lásky. Čím dál víc si člověk uvědomuje sám sebe, tím víc opouští své dřívější postoje, to co ho doposud zajímalo, už ho nezajímá a posouvá se do další úrovně vědomí. I když vám bude okolí říkat, že jste divní, tak to je super znamení toho, že jste na správné cestě, posouváte se vpřed a energii, kterou do sebe vkládáte, se začíná projevovat na venek. OHROMUJÍCÍ <3

Je taky potřeba zhodnotit, s jakými lidmi se stýkáme. Pouštět si do života pouze ty lidi, kteří s námi rezonují a ty věčné „ubručence“, kteří si pořád na něco stěžují, je potřeba nechat jít si svou vlastní cestou. Dříve jsem praktikovala chození na obědy s „kamarádkou“, která si pouze jen stěžovala, jak je ten život špatný. Bylo mi blbé zajít si na oběd sama, a proto jsem radši chodila nevědomě na oběd s negativní osobou. Postupně jsem přicházela na to, že mi na těchto obídkách něco nevyhovuje a pak jsem přišla na to, co to je – negativní myšlení „kamarádky“.  Najednou mi přestalo vadit jít kamkoliv sama a tuto samotu jsem si začala užívat. Čím dál víc mě začalo bavit trávit chvilky sama se sebou, se super knížkou a stále jsem přicházela na to, že mám vždy na výběr, mezi čím se rozhodnu. S negativními kamarádkami jsem „utla“ kontakt, ale co rodina? Přece vím tak úžasné věci a oni o tom nechtějí vědět více? Nedokázala jsem pochopit, proč si nechtějí zjednodušit život. Trvalo mi hooodně dlouho než jsem pochopila, že nikdy nemůžu nikoho do ničeho nutit. Že to, co mě se zdá samozřejmé, tak pro ostatní nemusí být vůbec samozřejmé. Že každý má svou vlastní cestu, každý je „osvícený“ nějak jinak a já nemůžu měnit ostatní. V první řadě je potřeba změnit sama sebe a pak se začne měnit ten svět kolem. Velmi důležitá věta. Doporučuji si tuto větu někam napsat, a nebo alespoň se nad ni zamyslet.

Uvedu  příklad z mého života, který se mi nedávno stal a jen mi odzrcadlil práci na sobě, a že když do sebe vkládám pozitivní energii, pracuji na sobě, tak to má obrovský smysl a ten vnější svět se začne opravdu měnit.

Jednoho krásného dne jsem usoudila, že je na čase navštívit mé rodiče a jelikož mám v oblibě být spontánní, tak jsem cestu k rodičům naplánovala autobusem. S 9 měsíčním miminkem – spíš batolátkem, kočárkem, dětským vajíčkem, s jedním obrovským kufrem, s jednou takovou tou dětskou taškou, kde jsou všechny potřebné věci pro mimi. Vůbec jsem neřešila, kolik věcí mám, protože jsem si řekla, že to bude super výlet a společně si to užijeme.

S tchánem jsem se domluvila, že nás odveze ke kamarádce do Brna a ta nás pak hodí na nádraží. Přijeli jsme ke kamarádce, která v té době malovala byt, takže shon, všude plno věcí, do toho ještě vařila, takže žádná idylka relaxace. Čas ubíhal jako voda a ejhla – kouknu na hodiny a přesně za 15 minut nám měl jet autobus. Podotýkám, že jsme byli v Brně, takže provoz, semafory a takové ty městské věci. V první chvíli jsem chtěla panikařit, že to nestihneme, ale pak se ozvalo ticho, klid, harmonie v mé duši. Byla jsem přesvědčena, že autobus stihneme. Jeli jsme přes město, cesta byla plynulá a na každém semaforu jsme vychytali zelenou. Taková ta úžasná synchronicita života, kdy necháte volně plynout energii, Vesmír má v tu chvíli vše ve svých rukou a my mu do toho nezasahujeme.

Uuuf, přijeli jsme na nádraží a hurá, autobus tam stál. Z mého nadšení jsem se rychle dostala, protože se pomalu začal rozjíždět. První myšlenka: „To nedáš, nebudeš přece zastavovat autobus plný lidí a tahat tam všechny ty věci. Nikdo na to není zvědavý“. Potom, co mnou tady to proběhlo, jsem si řekla: „Seru ti na to“ a začala jsem na autobus mávat. Bylo to opravdu jak z nějakého filmu.

Pan řidič mi po zastavení sdělil, že to ale není autobus pro kočárky, ale naštěstí se slitoval nad mým zoufalým výrazem a ochotně mi otevřel příruční prostor. Honem jsem běžela k autu, abych co nejrychleji dala všechny ty věci do autobusu. Pan řidič byl opravdu úžasný, takže mi se vším ochotně pomohl. Celá upocená, udýchaná jsem vlezla do autobusu a povstala jsem tváří tvář všem lidem, kteří byly v autobuse. Dřív bych byla z toho vystresovaná a říkala si, jak jsou všichni naštvaní atd., ale v tu chvíli jsem si to vůbec neřekla a ba naopak. Nahodila jsem úsměv a periferně viděla, jak mi ostatní úsměv vrací. Byla to pro mě opravdu silná chvilka. Někdo třeba namítne, tak co, stihla autobus. Pro mě to ale mělo hluboký význam. V tu chvíli jsem si totiž posvítila na svou duši a uvědomila jsem si, že to vůbec, ale vůbec není o lidech kolem. Že můj život nevychází z tam někde venku, ale ze mně a co zrovna v sobě prožívám, to se projevuje navenek. Obrovská chvíle uvědomění, že jsem úžásná, skvělá a už není potřeba se nadále odsuzovat, trestat, nadávat si za něco, obviňovat se. Už to stačilo. Za celý život jsem si hodně krát nevědomky ubližovala, ale s tím už je konec. Je potřeba sázet semínka sebedůvěry, sebelásky, sebehodnoty a být si opravdu vědoma sama sebe a toho, kým skutečně jsem.

Jako bonus toho všeho, za námi seděla paní, kterou naprosto okouzlil malý, a daly jsme se do řeči. V mém údivu jsem zjistila, že paní je úplně stejně naladěna jako já, takže mnou proběhla ještě větší radost. Díky této zkušenosti jsem si jen potvrdila, že práce na sobě je ten nejúžasnější dárek, který si sami sobě můžeme dát.

 

Na závěr bych chtěla říct, že když se rozhodneme v životě věci změnit, tak změníme celý svět, a pro ty, s kterými jsme byli zvyklý se stýkat, nás už nebudou přitahovat a budou říkat: „ Co se s tebou stalo, jsi tak jiná.“  Pousmějte se a mějte ze sebe radost, protože jsou vidět výsledky práce na sobě a to je to nejkrásnější kouzlo.

Výzva dne, týdne, měsíce, roku – Buďte co nejvíc „nejdivnější“ 🙂

S láskou Míša

 

 

Žádné komentáře

Okomentovat