Proč jsem nezačala dřív - Láskyplné šíření
149
post-template-default,single,single-post,postid-149,single-format-standard,ajax_fade,page_not_loaded,,qode-title-hidden,qode_grid_1300,footer_responsive_adv,qode-content-sidebar-responsive,qode-theme-ver-16.8,qode-theme-bridge,disabled_footer_top,qode_header_in_grid,wpb-js-composer js-comp-ver-5.5.2,vc_responsive

Proč jsem nezačala dřív

Jak už jsem se zmiňovala v jednom z článků, myšlenku založit blog, jsem měla v sobě už přes dva roky. Má známá mi položila otázku, zda si neříkám, proč jsem to odkládala, vždyť na tom nic není? Že už jsem to klidně mohla psát už tenkrát? Tak nějak jsem se nad tím zamyslela a přišla na určité věci.

Nelituji toho, protože vždy přijde vše v ten pravý čas. V době, před dvěma lety jsem totiž nevěděla určité věci, kterých jsem si již nyní vědoma. Za poslední dva roky se tolik toho ve mně změnilo. Dříve jsem doslova lpěla na tom, co by ostatní řekli na to, že věřím v anděly a na věci mezi nebem a zemí. Určitě by mě odsoudili a říkali si, že jsem se zbláznila. V té době jsem řešení určitých situací řešila tam někde venku. Nyní hledám odpovědi v mém srdci a to, že věřím na věci, které nejsou naším očím viditelné, beru jako nezbytnou součástí mě samotné a jednoduše ke mně patří.

Tím, že jsem se ponořila sama do sebe, se ze mě stala úplně jiná bytost. Bytost, která konečně v sobě našla tu sílu vše vypustit. Dříve jsem se taky hodně poddávala svým negativním myšlenkám a měla depky např. z toho, že někdo cestuje, je na místě, kde bych já moc chtěla být, ale nejsem. Když mě navštívila negativní myšlenka, tak jsem si x krát řekla, že dnes budu „depkařit“ v posteli u filmů a den bude na nic. Nyní, když přijde nějaká taková myšlenka a mám tendenci „depkařit“ třeba z toho, že ostatní cestují a já mám prcka, jsem doma, tak si uvědomím, že mám na výběr – buď se té myšlence poddám a budu vzpomínat na časy, kdy jsem si šla, kam chtěla, a nebo pozornost nasměřuji na to překrásné stvořeníčko, které mám a nechám se zahltit vděčností za ten můj poklad. Vždy máme možnost volby. Vím, není lehké si na to hned přijít, trvá to nějakou dobu, ale až na to přijde, tak je to nesmírná úleva a vše se nám milión násobně vrátí.

Taky jsem měla hodně strach z toho, že nebudu mít inspiraci k tomu, abych něco napsala na blog. Přece ve škole jsem psaní slohovek nesnášela, psala je za mě mamka a já mám psát blog? Nevím jak ( ale tuším :), tak vždy, když překonám strach, tak se inspirace prokáže. Například, když cvičím, tak se mi začnou hlavou promítat celé texty a já rychle utíkám k počítači, abych si vše zapsala. Doslova to ze mě tryská a chce to ven. I přes všechnu tu rádoby nejistotu, mám obrovskou víru v to, že to prostě bude fungovat a má vize se dříve, či později projeví. Je důležité sázet semínka našich snů, zalévat je radostí a neochvějnou vírou v jejich splnění.

Za ty tři roky, jsem měla takové dva „záblesky“, kdy se mi ukázalo, že to vše má cenu a viděla jsem vše z nadhledu. Jako když jedete po cestě, přijde vám, že nic nevidíte, nic se neděje a pak blik, najednou se před vámi ukáže celá vaše cesta, vše co jste doposud prožili a opravdu v tom vidíte smysl. Vaše víra se mnohonásobně zpevní a touha po cíli je větší a větší.

VŠECHNO, CO SI PŘEJEME, K NÁM PŘÍJDE VŽDY VE SPRÁVNÝ OKAMŽIK, takže ať už toužíte po čemkoliv, věřte, že se to splní. Nesnažme se Vesmíru mluvit do toho, jakou cestou nám má naše sny splnit. Nechte, ať se věci stanou a ucítíme ohromný klid v duši <3

 

S láskou Míša

 

Žádné komentáře

Okomentovat